Domů‎ > ‎Blog‎ > ‎

Občas kladené otázky Dona Knutha

přidáno: 12. 3. 2015 9:25, autor: Pavel Svec   [ aktualizováno 12. 3. 2015 12:21 ]
  1. Proč má moje země právo okupovat Irák?
  2. Proč by moje země neměla uznávat mezinárodní soudní dvůr?
  3. Proč není moje země dost silná na to, aby férově dosahovala svých cílů?
  4. Jak vrátit čest této zemi, když její vůdci jejím jménem dělají hrozné věci?
  5. Mohou potenciální noví vůdci této země vznášet otázky její možné viny bez toho, že by spáchali politickou sebevraždu?
  6. Zasloužím si odplatu od postižených obětí, jejichž životy byly bez mého souhlasu zničeny jednáním mých vůdců?
  7. Jak mohu nejlépe rozhýbat proces, který by zajistil reparace lidem, jimž ublížily nespravedlivé skutky mé země?
  8. Když ubíhá den za dnem a nikdo nediskutuje nepohodlné otázky jako jsou tyto, nebude vina za zhoršování situace na mých dobrých spoluobčanech?

Bohužel, nemohu ani pomýšlet na uspokojivé zodpovězení kterékoliv z nich. Věřím, že odpověď na 6. otázku je stále ne; jenže se bojím, že odpověď ano je postupně stále správnější, jak běží měsíc za měsícem bez zásadní změny status quo.

Možná, že nejlepší představu o obrysech správné odpovědi může být nalezena v nádherné řeči Richarda Weizsäckera z roku 1985.


Doba, o níž píši … má břich úděsně naběhlý, v klíně nosí totiž pro vlast katastrofu, oproti níž tehdejší porážka vypadá jako mírná nehoda … I potupný konec je pořád ještě něco jiného, obvyklejšího než hrdelní soud, jaký se nám teď vznáší nad hlavou, jaký kdysi dávno dopadl na Sodomu a Gomoru … Že se blíží, že se dlouho už nedá zastavit – nevěřím, že by o tom ještě vůbec někdo v nejmenším pochyboval … Že je neustále zahaleno v mlčení, to je už samo o sobě přízračné. Neboť vyvolává-li až mrazivou tíseň, když uprostřed velikého zástupu zaslepenců musí malá hrstka vědoucích žít s ústy na zámek – hrůza nabývá svrchované podoby, zdá se mi, když vědoucí jsou vlastně všichni, avšak do jednoho jsou odsouzení mlčet, a přitom jeden druhému čtou pravdu z očí, uhýbajících nebo naopak úzkostně vytřeštěných.

Německo … v objetí démonů, jedno oko si zakrývajíc dlaní a druhé třeštíc do toho děsu, řítí se dolů, od zoufalství k zoufalství. Kdy dospěje až na dno tohoto jícnu? Kdy z nejposlednější beznaděje zasvitne paprsek naděje, zázrak to, který přesahuje jakoukoliv víru? Jeden osamělý muž spíná tu své ruce a říká: Bůh buď milostiv vaší nebohé duši, příteli, otčino.

Thomas Mann, Doktor Faustus (1947, napsáno v roce 1945)
[úryvky z kapitoly 33 a epilogu] překlad ©Hanuš Karlach
Originál otázek naleznete zde.
Comments